5. 11. 2011
Glagolská mše byla důstojnou festivalovou tečkou
Devátý ročník zlínského hudebního festivalu Harmonia Moraviae, který poslední zářijový večer odstartoval operním galakoncertem, uzavřelo ve čtvrtek 27. října provedení Janáčkovy Glagolské mše. Velký sál Kongresového centra zdaleka sice zcela naplněn nebyl, pod což se jistě podepsal i rozšířený volný víkend se státním svátkem, slavnostní atmosféra festivalového finále tím však podstatněji neutrpěla, zvláště pak také proto, že právě toto dílo v nejednom ohledu vyznělo v pozoruhodných interpretačních parametrech.
Objektivně ale zároveň dodejme, že předpřestávkový dvořákovský blok se Slavnostním pochodem (op.54) a trojicí Legend (op.59 č.4,5 a 6) víceméně prošuměl bez výraznější odezvy, takže plnil funkci časové výplně. I z ryze interpretačního hlediska nešlo o výkon jakkoli alespoň něčím zvláštní a osobitý. Bylo zřejmé, že hlavní zkouškový čas vzalo nastudování Glagolské mše, kterou dirigent Stanislav Vavřínek pak rozezvučel v nepřeslechnutelném gradačním tahu.
Ze čtveřice vokálních sólistů na sebe nejvíc upozornila sopranistka Petra Álvarez Šimková, která zaujala krásným hřejivým témbrem svého lahodného hlasu. Pěvkyni bylo dobře rozumět, což hovoří ve prospěch dostatečné hlasové nosnosti. Ta však právě chyběla altistce Barboře Poláškové, ale interpretky tohoto krajně nevděčného partu zpravidla operují tím, že se k těm pár taktům, které jsou jim předepsány, dostávají až v závěru díla a tudíž bez rozezpívání.
Slovenského tenoristu Michala Lehotského – tak jako každého interpreta tohoto partu – čekala nejkrušnější chvíle zhruba dvě minuty před koncem oddílu Věruju při slovech "katoličesku i apostolsku crkov…", kdy se pěvec musí do hlasu doslova opřít, aby ten se pak s dramatickou velebností nesl nad dalšími tóny této sekvence. I když se Lehotského úsilí nakonec nezúročilo v plné síle, celkově jeho snaživý výkon imponoval. Rozsahem menší a technicky snazší basový part zvládl Jiří Sulženko bez zásadnějších připomínek. Každopádně ale výběr sólistů, zejména pokud šlo o Šimkovou a Lehotského, naznačil, jakou váhu vedení festivalu přikládalo provedení tohoto finálního festivalového opusu.
Ačkoliv Kongresové centrum postrádá napevno instalované varhany, přesto královský nástroj ani tentokrát nechyběl. A zněl parádně nejen v pověstném sólovém Postludiu zásluhou Petra Rajnohy.
Glagolská mše klade však nemalé nároky nejen na sólisty, ale i na orchestr a sboristy. Ty tvořili členové dvou těles, a sice Akademického sboru Žerotín se sbormistrem Pavlem Koňárkem a studentského pěveckého sboru VUT Brno Vox Iuvenalis kočírovaného Janem Ocetkem. Třebaže nešlo o sbory profesionální, interpretační výsledek však takovým přívlastkem označit lze. Oba sbory byly připraveny skvěle, jednotlivé skupiny zněly ve svém úhrnu kompaktně a vyrovnaně, jejich forte se neslo stejně majestátně jako úderně. Zlínští filharmonikové si rovněž dali záležet, drobné nedotaženosti na celkovém příznivém dojmu neubraly. Závěrečné ovace napověděly, že posluchači byli spokojeni a že je Janáčkova Glagolská mše oslovila.