16. 2. 2015

Ve Zlíně jsou opravdu velmi kulturní lidé

Operní pěvci Dagmar Pecková a Štefan Margita v rozhovoru pro Deník při zastávce na svém turné ve Zlíně:

Zlínský deník, pátek 13.února 2015, Jana Zavadilová

Zlín - Dagmar Pecková a Štefan Margita. Jejich jména není třeba představovat. Slavní operní pěvci získali slávu a uznání ve světě. Nyní se jejich cesty spojily, aby oba společně předvedli svému publiku na svém turné, proč si získali respekt celého operního světa.

„Začínáme končit“ je název jejich turné, společných koncertů, kde mohou diváci slyšet árie z oper jako Samson a Dalila, Hoffmannovy povídky, Hérodiade, Arlézanka, Její pastorkyňa, Nápoj lásky, Evžen Oněgin, Porgy a Bess i Sedlák kavalír.

Jejich společné vystoupení ve Zlíně na začátku února bylo pod taktovkou šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů Stanislava Vavřínka. Štefanu Margitovi a Dagmar Peckové učaroval sál zlínského Kulturního a univerzitního centra, kde vystupovali. „Ve Zlíně už zpívám poněkolikáté,“ vzpomněla slavná česká mezzosopranistka.

„Tohle je krásný sál s úžasnou akustikou,“ pochvalovala si. V centru se tenorista Štefan Margita představil zlínskému publiku prvně.

„Těším se,“ řekl v rozhovoru pro regionální Deník v čase mezi jejich dvěma vystoupeními.

Jezdíte vystupovat do Zlína rádi? Jak se vám tady líbí?

Štefan Margita: Ve Zlíně je to mé třetí vystoupení, nový sál je úžasný a nádherný. Právě jsem poslal známému jeho fotografii a on mi odepsal: „A to je kde, v Berlíně?“ Už to je krásná vizitka. Lidé si možná ani neuvědomují , že tady ve Zlíně je takový nádherný sál. Je také vidět, jak publikum v sále je v pohodě, lidé jsou krásně oblečeni, jak si atmosféru v něm užívají a mají dobrý pocit z koncertu a to přesně jsme my cítili ze strany lidí. Také ubytování máme vynikající, takže teď nezbývá, aby ten náš zítřejší druhý koncert nebyl horší než ten první.

Dagmar Pecková: Já jsem tady zpívala s FBM před dvěma roky. To jsem s panem Vavřínkem dělala Biblické písně a Písně potulného tovaryše a, myslím, tenkrát ten koncert měl krásnou atmosféru. Osobně si ve Zlíně ještě pamatuji koncerty v Domě umění nahoře, tam jsem také zpívala několikrát.

Co říkáte na zlínské publikum?

Š. M.: Opravdu úžasní.

D. P.: Myslím si, že jsou tady velmi kulturní lidé. Také FBM v čele se Stanislavem Vavřínkem je skvělá, jsou opravdu dobří.

Š. M.: Jsou výborně připraveni, klobouk dolů.

D. P. : Stanislav Vavřínek je obrovskej, krásnej muzikant.

Vaše turné se jmenuje Začínáme končit, řekněte, proč tak smutně?

D. P.: To je přece sranda. (Smích.)

Jak jste to tedy mysleli?

Š. M.: To vymyslela Dáša, tak ať se pochlubí.

D. P: Štefan přišel s nápadem dělat se mnou koncerty, protože se mnou je ještě neměl.

Š. M.: Mám několik kolegyň, které se kvůli tomu urazily.

D. P.: Tenkrát jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, že chce se mnou zpívat, ale pak jsem řekla: „No tak dobře, promluvit si o tom můžeme“. Poté jsme si o tom promluvili u několika lahví vína, já jsem tedy pak říkala, že všichni začínají a končí, takže by se to rovnou mohlo takhle jmenovat, Začínáme končit. Je to vlastně narážka na to, jak prostě lidi ukončí kariéru s velkou pompou a pak se zase s velkou pompou vrací. Několik novinářů se nás ptalo, jestli to myslíme vážně a proč tak brzo a tak dále. No tak vážně to samozřejmě nemyslíme. Je to spíš myšleno jako sranda.

Vaše turné je po celé republice, plánujete jej společně i za hranicemi? Jak vlastně spolu takhle vystupujete?

D. P.: Já si spíš myslím, že s tím zahraničním turné to není ono. Takové věci se totiž z češtiny špatně překládají. Navíc naše turné by se tak ani jmenovat nemohlo. Ani v angličtině ani v němčině by to vůbec nebylo vtipné. I když máme mezinárodní repertoár a chtěli bychom tyto koncerty dělat v zahraničí, tak bychom museli upustit od tohoto názvu, protože lidé by to vůbec nepochopili.

Š. M.: Naše turné začalo loni v květnu v Košicích. Poslední koncert s tímto repertoárem máme naplánován na Pražském jaru.

A kam míříte ze Zlína?

Oba: Do Olomouce, také na dvojkoncert.

Š. M.: Pak bude právě Pražské jaro 18. května, kde máme vystupovat a kde nám nepovolili dát náš název „Začínáme končit“.

D. P.: Jenže na nás si nepřijdou. (Smích.)

Jak často spolu zkoušíte, určitě máte oba dva nabitý program, nebo zkoušíte vůbec spolu?

Š. M.: Repertoár máme připravený, pak máme zkoušku s orchestrem, s dirigentem, který ten orchestr geniálně připraví, takže my přijdeme na jednu zkoušku, a pokud to vše opravdu funguje, nemusíme už ani na generálku a jdeme až večer na vystoupení.

Vaše turné nemáte asi stále v jednom kuse…

Š. M.: Ne, a to je dobře.

D. P.: Protože my na každý nebo na téměř každý koncert máme jiný orchestr, takže se to bohužel musí secvičovat znova, ale to nevadí. Také by to ani nebylo dobré dělat šňůru koncertů v kuse, protože je pro nás pro oba dost hlasově náročný, takže tam si opravdu potřebujeme mezitím odpočinout.

Š. M.: Ale „pražskojarní“ byl za den vyprodaný.

Jaký je vlastně váš společný repertoár?

D. P.: Z veškerých světových operních repertoárů, francouzský, ruský, český, italský a další. Opravdu všechno možné, průřez operou pro tenor, soprán a mezzosoprán.

Jde vám něco úplně nejlépe, co si s chutí na pódiu zazpíváte?

D. P.: Mascagni. Tam na sebe řveme a mlátíme se.

To se vám líbí?

Š. M.: To se nám velice líbí. (Úsměv.)

D. P.: Tam s námi cloumají emoce, to je opravdu šíleně emočně vypjatý duet, kde si v podstatě nejdříve nadávají, pak ona prosí, on se nedá a ona ve finále ho pošle do pekel. Taková „italská domácnost“ je to a to ty lidi baví.

Š. M.: Dáša se před každým koncertem dostává do toho duetu víc a víc, takže já čekám, kdy u toho dostanu facku. Na závěr, kdy tam zařve a udělá „na, tu máš“. Ale myslím, že ta facka nakonec přijde, předpokládám, že na Pražském jaru. (Smích.)

D. P.: Ale je to krásné a hezké.

Š. M.: Je důležité aby si kolegové rozuměli, když vedle sebe stojí.

D. P.: Já jsem dnes strašně ráda, že ten Štefan tenkrát zavolal a řekl, pojď, uděláme něco spolu, protože mě by to nikdy nenapadlo, že to bude takhle dobré.

Je vidět, že vám to klape. Je u každého z vás před vámi ve vaší umělecké činnosti něco, na co se těšíte, s čím se chcete pochlubit?

D. P.: Koncem března budu vydávat nové CD, víc ještě nebudu prozrazovat, protože koncem března bude v Praze koncert, kde se bude CD křtít. A můžu jen prozradit, že bude hlavně o ženách.

Š. M.: To bude krása.

D. P.: To doufám. Vlastně vydávám po čtrnácti letech další, úplně nové CD. Loni jsem vydala CD Sny, ale byla to vlastně rekapitulace vydaných věcí. Na nové CD se těším, dělala jsem si k němu celou dramaturgii. Je prima, že se člověk může do takových věcí pustit.

Bylo to moc náročné?

D. P.: Vzhledem k tomu, že jsem si vzala do hlavy určité téma, tak mně dalo docela práci. Musela jsem projít literaturu, potom která literatura byla na toto téma zhudebněná, atd. Která by se eventuálně hodila pro soprán a která pro mezzosoprán, to vše jsem musela najít. Pak jsem musela na všechno najít noty, což také nebyla žádná sranda. Zaplnilo to spoustu času, ale byla to hrozně radostná práce.

Jak dlouho trvala příprava vašeho nového CD?

D. P.: Více než rok, protože jsem to musela pak nastudovat. Natočené to potom bylo za pět dní, ale ta příprava si vyžádala opravdu velké množství času.

A vy se těšíte na co, pane Margito?

Š. M.: Já teď odjedu do Baden Badenu, kde mě s Berlínskou filharmonií a se Simonem Rattlem čeká Růžový kavalír od Strausse. A jak Dáša říká, že po čtrnácti letech vydává CD, tak já se po deseti letech vracím do Národního divadla, kde jsem dostal pozvání, takže v květnu budu dělat novou inscenaci od Janáčka. Moc se na to těším.

A na co se třeba netěšíte?

D. P.: Na chřipku.

Co to pro vás znamená dostat chřipku?

Š. M.: Odříkávat, odříkávat.

D. P.: Odříkávat a prodělat spoustu peněz a ještě u toho má člověk špatné svědomí, že musí něco zrušit. Že musí odříci vyprodaný koncert. To jsem si uvědomila, když jsem připravovala nové cédečko, kolik vše stojí, orchestr, nahrávací studio. Také to, kolik to dá práce vše sehnat a zajistit a najednou je zpěvák nemocný a teď co?

Š. M.: Nejhorší je, že odřeknete koncert a spousta lidí se na vás naštve. Takže máte opravdu zlato v hrdle.

Nemoc vás ale přece jen limituje i jinak, co problémy s hlasem?

Š. M.: Samozřejmě běžný člověk, který jde do práce a má rýmu a bolí ho v krku, jde pracovat, ale my prostě nemůžeme, to nejde.

D. P.: I když třeba v tu danou chvíli, kdy jsme v klidu a rozezpíváváme se u klavíru, tak to ještě jde. Pak vyjdete nemocný na jeviště a ten šílený tlak způsobí, že ten hlas může odejít. Několika našim i světovým kolegům se to již stalo, že jim v půlce představení odešel hlas.

Stává se vám někdy, že se vám nechce? Že máte třeba starosti, jde to poznat na vašem výkonu?

Š. M.: Lidi nezajímá, jestli máte chřipku, nechce se vám, nebo máte trable. Chtějí po vás výkon a ten musíte předvést. Musíme ukázat, co umíme.

Máte někdy naopak radost v hrdle? Projeví se to?

D. P.: Myslím si, že člověk si musí uvědomovat především tu radost, že vůbec stojí na jevišti. S naší profesí jsme spjati 24 hodin denně. Od začátku až do důchodu.

Š. M.: My jsme v podstatě takoví malí exhibicionisté. Stále říkám, když se mne lidé ptají: Víte, která je nejkrásnější melodie, která byla napsána pro nás? Je to aplaus, nic jiného nepotřebujeme.

Byli jste někdy po vystoupení dojatí?

D. P.: Neustále. (Smích.)

Š. M.: Stojím a zpívám duet a vidím, jak jde stále výš a výš. Má úžasné napětí a emoce.

D. P.: A to je ono, proto tam stojíme. Protože předávání emocí a toho, co bylo vytvořené, je důležité.

Š. M.: Ale ty emoce musíte publiku předat. Protože to jinak nejde.

D. P.: Muzika je emoční záležitost a musí se prožít a dát dál.

Š. M.: Člověk musí ty emoce dát lidem.

Zažili jste na pódiu perné chvilky, stalo se vám něco neočekávaného při představení?

D. P: To se stalo v Tokiu při představení Carmen. Prdly mi šaty vzadu. To jsem lítala jak šus po jevišti a pak jsem se musela krotit a narovnávat se, aby ty šaty byly aspoň trochu u sebe.

Š. M.: Slušná Carmen. (Úsměv.)

D. P: To už jsem nemohla po tom jevišti lítat jak šus a říkala jsem si: „Ježíši, co bude?“ A pak jsem musela nechat šaty při první volné chvilce při představení v zákulisí zašít.

Š. M.: Mně ruply kalhoty při Kouzelné flétně na premiéře, ještě v Národním divadle. Navíc v rozkroku a já jsem při tomto neměl ani chvilku, abych mohl jít z jeviště. Pak tam byly tři dámy z královniny družiny a jednu dělala Dana Šounová. Ta si nade mnou klekla a řekla, „No vidíš, vole, tak už nemusíš ani zpívat. A je to.“ (Smích.)

S jakou postavou byste se ztotožnili?

D. P.: S Kabanichou. To je zlá tchyně v opeře Leoše Janáčka Káťa Kabanová. To je samozřejmě sranda. Já jsem takové tchýně měla dvě, přesně jako hraji tu Kabanichu, a to musím tedy říct, že to je síla. Ale baví mě to. Ale ne že bych se s tím ztotožňovala, to ne, ale baví mě to.

Š. M.: Já si myslím, že Dáša je Carmen. Jinak já bych se možná ztotožnil s postavou Laca v Její pastorkyni.

D. P.: Teď jsem si uvědomila, co je mi blízké a co je mým snem, je to ve Straussově Élektře postava Klytaimnéstry. Myslím si, že i tím, jak tam má ty její psychologické, psychické a emoční pochody, když si uvědomím, v jakém stavu se tam nachází a v jakém stavu skončí. To jsou přesně takové emoční pochody, které jsou mi nejbližší. Hluboce dramatické situace, to by mne bavilo, takovéto věci.

Kdo vás při vaší práci nejvíc podporuje?

Š. M.: Samozřejmě že ti nejbližší.

Jak budete slavit den svatého Valentýna?

Š. M.: Koupíme si určitě dárek a určitě jdeme na dobrou večeři. Ale letos bude Valentýn jiný, protože ten den letíme do New Yorku.

D. P.: Na Valentýna budeme slavit narozeniny. Můj syn se narodil na Valentýna. Letos bude mít osmnáct.