22. 9. 2012
Carmina burana
I když v rámci festivalu to byl koncert poslední, současně měl úlohu premiéry. Koncert odstartoval třídenní miniturné Zlín – Žilina – Katowice projektu Orchestra Network for Europe (ONE).
Věhlas kantáty a velkolepé pojetí (téměř dvě stě účinkujících) přilákalo pozornost veřejnosti natolik, že sál byl večer vyprodán. Publikum dozajista ocenilo překlad textů kantáty z latiny do češtiny, promítaný na plátno nad hudebním ansámblem. Dostatečnou informační hutnost však postrádal tištěný program. Přehledný soupis sedmi částí kantáty zde sice nechyběl, ale mohl být aspoň doplněn o názvy čtyřiadvaceti zhudebněných básní a o datum světové premiéry, který mimochodem není nevýznamný, protože letos slavíme pětasedmdesát let od prvního provedení kantáty.
Orffovo dílo bylo zrealizováno koncertně, scénická složka přidána sice nebyla, nicméně o to více se posluchač mohl soustředit na samotnou hudbu. Její podání bylo přímo strhující. Instrumentální složku tvořili hráči Filharmonie Bohuslava Martinů a Štátného Komorného orchestru Žilina. Pod vedením Stanislava Vavřínka vytvořili kompaktní zvuk vysoké kvality. Rytmické pasáže, na kterých je skladba vystavěna, zvládal orchestr bravurně a jakoby s nadhledem, snad jen v úvodní O Fortuna mohly být timpány klidně i ve vyšší dynamice. Právě zde, na jiných místech však již minimálně, byla cítit nutnost drobného dynamického kompromisu velkého počtu hráčů vůči sborové složce, aby zpěv nebyl hráči přehlušován. Filharmonický sbor z Katowic hravě zvládal i ty nejtěžší pasáže kantáty. Jen mírné intonační a částečně i rytmické problémy nastávaly v souzvucích, kdy zpívala pouze ženská část sboru (v části Floret silva nobilis). Chlapecký sbor Jenské filharmonie sice neměl tak významnou roli jako smíšený, ale své úlohy se chopili velmi dobře. Poslechově byla cítit jistota provedení. Na začátku části Cour d'amour vytvořili spolu se sopranistkou (Iwona Hossa, Polsko) atmosféru vlastní Mahlerovým symfoniím. Zpěvačka předvedla ze všech sólistů nejpřesvědčivěji a nejprocítěněji svůj hlasový projev. Baritonistovi (Ivan Kusnjer) takříkajíc "seděly" pasáže hlavně rázného charakteru, např. Ego sum abas, Circa mea pectora a zejména Si puer cum puellula s mužským sborem a capella bylo excelentní. Lyričtější části z Dvora lásky a hlavně pak místo, kde byl nucen zpívat falsetem, nezvládl již tak přesvědčivě. V písni Tempus est iocundum by měl být už jen podle textu veselejší výraz, který prostě chyběl a nesl se stále ve vážném duchu. Drobný, ale důležitý výstup měl tenorista (Johanne Klüster, Německo) v roli pečené labutě. Falsetovou árii zazpíval jakoby v monteverdiovském duchu raného hudebního baroka s jistou záměrnou zdrženlivostí ale i expresí zároveň. Monumentálně slavnostní provedení závěrečných dvou písní (Ave formosissima, O Fortuna) vytvořilo nádhernou a grandiózní tečku za uplynulým festivalem. Diváci stáli a tleskání nebralo konce...Těšíme se na další ročníky.