5. 2. 2011
Fantastická symfonie v Kongresovém centru ve Zlíně
Dne 27. ledna 2011 jsme měli možnost navštívit koncert Filharmonie Bohuslava Martinů ve zlínském kongresovém centru, kterou řídil její šéfdirigent Stanislav Vavřínek. I když sál byl otevřen již od října, cyklus B zde zažil svou premiéru. Dramaturgie celého večera si zachovala klasickou podobu: krátká orchestrální skladba – skladba pro sólistu a orchestr – velká orchestrální skladba. Na programu byly Bagately pro symfonický orchestr od Zdeňka Lukáše, dále Violoncellový koncert č. 1 g moll, op. 49 Dmitrije Kabalevského a po přestávce Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Přestože formálně pořadí skladeb odpovídalo klasické dramaturgické linii, z hlediska časového měl večer retrospektivní charakter, tj. začínal kompozicemi 20. století a vrcholil skladbou romantismu. Ačkoli umění současných skladatelů dokáže použít prostředků hudebně daleko rafinovanějších než např. Berlioz, byla i tak gradační tendence programu zachována. Podstatnou roli sehrálo rozšíření orchestru po přestávce.
Doslova slavnostní až fanfárový ráz měla první ze tří Lukášových bagatel. Pro úvod ideální skladba. I ostatní dvě bagately se nesly v podobně svěžím, světle laděném duchu. Skladatel totiž kompozici suitového charakteru vystavěl na jednoduchém melodickém diatonickém základu, který obohacoval modalitou a místy i polytonalitou. Akustika sálu dokonale zrcadlila instrumentální mistrovství skladatele a hru orchestru komornějšího seskupení. Za pochvalu stojí především jednotné a kompaktní smyčce a jejich hedvábně hladké tóny avšak s konkrétními a jasnými konturami. Je třeba také pochválit krásné a intonačně čisté tóny žesťů (lesní roh a trubka). Dirigent, orchestr, Lukášovy Bagately a nový sál dokonale souzněli.
Kabalevského koncert pro violoncello provedl sólista, člen Smetanova tria, Jan Páleníček. Protože orchestr hrál opět v menším obsazení, tentokrát ale převážně doprovodnou úlohu, velká zodpovědnost a váha ležela na umu sólisty a jeho souhře s orchestrem. Pomyslná laťka byla nastavena po předchozí skladbě velmi vysoko, proto měl Páleníček nelehkou úlohu zaujmout posluchače. Vše se navíc mělo odehrát převážně v daleko užší dynamické škále dané hlavně možnostmi violoncella a orchestru v doprovodné funkci.
V první větě zvolil sólista spíš mírnější tempo, než se běžně hrává, ale skladbě to prospělo. Rytmus se tak víc prokreslil a celkové povaze věty to rozhodně přidalo na plasticitě než snaha o virtuózně přemrštěné tempo. Z Páleníčkova výkonu však byla cítit mírná napjatost, která se zpočátku projevila i na intonaci. Mužně "drsný" tón podtrhoval v díle skladatelovy severské a východní inspirace i rytmiku. Myšlenkově nejzávažnější druhá věta vyzněla ze všech tří nejlépe, byla již cítit Páleníčkova jistota. Poslední věta ve formě ronda je velmi těžká na souhru sólisty s orchestrem, obzvlášť v codě. Toto závěrečné prolnutí ovšem nevyznělo dle mého názoru úplně přesvědčivě. Značný podíl na tom má i samotný skladatel. Po barvitě instrumentovaných Bagatelách působil koncert díky syrovější instrumentaci poněkud odměřeným dojmem, ale i tak si Jan Páleníček publikum dokázal získat.
Po přestávce přišel vrchol celého večera – Fantastická symfonie. Na celkové jistotě provedení se podepsalo několik faktorů. Mezi hlavní patří letitá zkušenost s prováděním tohoto díla, a tím i sehranost orchestru v celých pasážích skladby, která z něj přímo vyzařovala. Vynikající sólové výkony u jednotlivých nástrojů (např. hoboj, anglický roh, fagoty) nemohl žádný z posluchačů přeslechnout. Dovolil bych si také vyzdvihnout práci dirigenta, který dokázal zvukově uplatnit potenciál nedávno vybudovaného sálu. Nejen že si vyhrál s dynamikou a agogikou celé skladby (a vlastně i skladeb předchozích), ale projevil velkou schopnost promyslet a uplatnit tektonické vrcholy a závěry jednak samostatných vět, ale hlavně cyklu jako celku. I přes různorodost a odlišné zpracování částí Fantastické symfonie vynikl její celkový obraz jako jeden příběh.