25. 10. 2021
Zlínská filharmonie hrála pod širým nebem v Baťově institutu Mou vlast
Filharmonie Bohuslava Martinů(FBM) ve Zlíně využívá letních měsíců ke koncertování a dorovnává alespoň z části deficit, který v kultuře v době po covidové pandemii všichni pociťujeme. Koncerty pod širým nebem s názvem Oper Air léto s FBM se konaly od 5.8. do 2.9. v bývalém areálu Svitu, který je přestavován na moderní městskou část. V roce 2012 rozhodl Zlínský kraj, že budovy, označované jako 14/15, budou využívány pro kulturní účely. Dnes v nich sídlí Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně a Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Mezi budovami je vybudovaná platforma, která je propojuje a která je využívána pro open air koncerty.
Této možnosti využívá i Filharmonie Bohuslava Martinů a pořádá zde letní koncerty. Nejzávažnější akcí byl jistě koncert ve čtvrtek 19.8.2021, kdy pod hvězdnou oblohou zaznělo ikonické dílo Bedřicha Smetany Má vlast. Dirigoval Tomáš Brauner, pro kterého tento koncert znamenal rozloučení s orchestrem, s nímž spolupracoval poslední tři roky; skončila mu smlouva a on se rozhodl dál pro spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Rozloučení vpravdě pompézní, a i orchestr dal do provedení veškeré své umění i emoce.
Šest symfonických básní, každá s vlastním příběhem a posláním, to jsou klenoty naší klasické hudební kultury. Vyšehrad oplývá slavnostní monumentalitou, Vltava je hravá i dramatická a především průzračná, když teče krajinou, které Smetana vyznává svůj obdiv. Šárka je příběhem lásky a zrady, plná emocí, které jsou obsaženy nejen v sólových vstupech, ale i v celkovém zvuku orchestru, stejně jako Z českých luhů a hájů, kde nechybí kantabilní lidová melodie a barevnost instrumentace, podpořená jemnou dynamikou. Tábor, to je připomenutí české duše, která se nenechá zotročit, a Blaník přivádí na scénu probouzející se rytíře zejména blyštěním žesťů a mohutností pléna orchestru. Emoce jsou v této skladbě vždy spolehlivě na spadnutí, a i sebecyničtější posluchač se neubrání pocitům hrdosti a sounáležitosti se zemí, která je i jeho vlastí.
Dirigent Tomáš Brauner dal do provedení veškerou imaginaci i srdce a orchestr, včetně jednotlivých sólových hráčů, hrál s maximálním soustředěním a výrazem. Jenže při tom nebyli sami, spolutvůrci byli zvukaři, kteří se s pultem uprostřed přichystaného hlediště podíleli na výsledku zvuku, který se dostal k posluchačům. Velké reproduktory vedle pódia spolehlivě posílaly zvuk, který bylo jistě slyšet přinejmenším až do Malenovic. Profese zvukaře hudebních akcí je především také umění. A umění je především vědět, jak zvučit rockový koncert a jak klasický orchestr. Jak se zde ukázalo, opravdu to není totéž. Už proto, že posluchači klasické hudby mají sluchové orgány citlivé a dokážou rozpoznat i nejmenší chvění pianissima. A ti největší znalci právě podle jeho kvality hodnotí úroveň provedení. Proto významní hosté, kteří seděli v prvních řadách, trpěli, nebo se přesouvali až na konec platformy, kde byl poslech snesitelnější a plastičtější.
Zvukaři se totiž soustředili na opačný pól zvukového portfolia. Čím silnější výstup, tím lepší, a co na tom, že jde o jemné a cituplné sólo naříkajícího hoboje či o jasný, ale měkký tón zářivého zvuku lesního rohu. Zkušený posluchač vnímal, že sólisté dělají maximum, aby zahráli tóny cituplné, ale do publika se dostávaly zvuky karikované elektrofonickým efektem. Snad nejvíc byly postiženy housle, jejichž elektrofonický zvuk se zadíral do uší, pak dřevěné dechové nástroje, jejichž tóny dostávaly ostrý témbr a byl problém určit, který že to nástroj vlastně hraje, stejně jako trubky či lesní rohy, přestože sólové vstupy hornisty byly měkké a jemné. Elektrofonický témbr celého orchestru, to opravdu není to, co by si posluchač přál. Snad tento koncert bude impulzem pro profesi zvukařů, aby dokázali vybalancovat zvuk tak, aby sice pomohl akusticky dostat zvuk orchestru do velkého prostoru, ale aby přitom nekarikoval barvu nástrojů a ponechal jim jejich charakteristiku, včetně dynamiky. Že to jde, dokazují open air festivaly v jiných lokalitách, je to svébytné umění, které je podstatnou podmínkou výsledného tvaru koncertů klasické hudby. A počet návštěvníků těchto akcí dokazuje, že to stojí za to. Tak snad příště bude lépe zvuk vyvážený i namixovaný.